Zapalme svíčku🕯🔥

Datum 17. listopadu pro mě nebude už nikdy více představovat pouze konec jednoho neúspěšného sociálního experimentu. Namísto připomenutí si 30-ti letého výročí Sametové revoluce, kterou jsem zažil jen jako plod kdesi v útrobách matčina lůna, měl jsem od rána v hlavě něco úplně jiného. Něčeho, co rovněž symbolizovalo konec jedné éry – mého bezstarostného dospívání. Bylo půl osmé ráno a já se právě dozvěděl, že můj děda zemřel.

Na rozdíl od typické charakteristiky odpojeného muže, jež tvrdí, že odpojení muži pochází často z neúplných rodin, měl jsem já to privilegium žít v rodině úplné. V prvním desetiletí života mě tak vychovávali nejen rodiče, ale i obě babičky a oba dědové. Do formování toho, v koho jsem se nakonec vyvinul, se také zapojili praprarodiče z dědovi (otce mé matky) strany, kteří nás opustili na věčné časy, když mně bylo 12 (praděda), resp. 13 (prababička) let, a moje prababička, máma babičky také z matčiny strany, která dokonce zažila i moji promoci a umřela ve svých úctyhodných 90-ti letech. Předtím nás ale ještě velmi brzy a neočekávatelně opustila maminka mého táty a to, když mně bylo 14 let. Díky tomu od 14-ti let trpím hroznými představami, když mně zazvoní telefon v nějakou neočekávatelnou hodinu a já na displeji vidím, že volá někdo z rodiny.

Nebylo tomu ani jinak na kulaté výročí začátku konce totality v naší zemi. Půl osmá ráno a na displeji telefonu se objevilo, že mně volá máma. Zvláštní čas, takže se mě ihned zmocnily opět ty velmi negativní emoce připravující mé intelektuální já na nejhorší. Věděl jsem, že děda leží v nemocnici po velmi závažné operaci, nicméně jak jsme ho my všichni zainteresovaní poctivě navštěvovali, nešlo si nevšimnout toho, že se dědův stav každým dnem rapidně lepší. Dokonce byl stanoven i den, kdy měl být z nemocnice propuštěn do domácí léčby, čehož se moje babička už nemohla dočkat. Měli jsme také právě na svátek naplánováno, že trochu přeuspořádáme nábytek v domě prarodičů, aby měl děda doma veškerý komfort.

Přitom před týdnem, kdy byl děda odvezen sanitou do nemocnice, to s ním nevypadalo nejlépe. On, jakožto onkologický pacient, musel podstoupit co nejrychleji složitou operaci (podrobnosti záměrně vynechávám z důvodu úcty k dědovi). Osobně jsem v nemocnici nebyl bohužel přítomen, ale babi s mamkou se vrátily s tím, že to pravděpodobně s dědou nedopadne nejlépe. Situaci nepřidala ani ta skutečnost, že se s nimi děda de facto loučil se slovy, že už nechce žít. Bolest, kterou cítil, musela být ukrutná.

Po této zkušenosti tak působilo dědovo pooperační probuzení jako zázrak. Nevynechali jsme jako rodina ani jednu možnost, kdy jsme ho mohli v nemocnici povzbudit. Děda vždy působil velmi optimisticky a jak to bylo u něj celý život zvykem, zajímal se o své okolí, a tak trochu komandoval lidi kolem sebe. I proto jsme ho měli rádi, i proto jsme ho občas nemohli snést. Byl to prostě náš starý dobrý děda. O to bolestněji působí to, že děda tak náhle zemřel.

Vím, že by jeho život po operaci měl nižší kvalitu než doposud, ale i tak si stále říkám, že jestli se má o něco v životě bojovat za každou cenu, je to život sám. Nechápu sebevrahy. Nedokážu pochopit, proč si někdo sáhne na svůj vlastní život. Vždyť právě život je to nejcennější, co máme. Spousta lidí se domnívá, že sebevražda je jakýsi akt hrdinství. Nikdy jsem na sebevraždě nespatřoval nic hrdinského, ba naopak – většina sebevrahů, jejichž příběhy se ke mně donesly, se zabili, protože to byli velcí sobci a srabi. Místo aby čelili vážné nemoci, zadlužení, chabému psychickému stavu apod. čelem, skočili z okna nebo se oběsili na stromě.  Víte, kdo je pro mě hrdina? Hrdina je pro mě můj děda.

Vědom si toho, jak závažné nemoci čelí, neváhal udělat všechno možné i nemožné pro to, aby tu s námi byl co možná nejdéle. Jsem mu za to osobně velmi vděčný, protože jsem tak měl možnost sdílet s ním ještě několik cenných chvil, které se nesmazatelně vryly do mé hlavy a hlavně do mého srdce, v němž děda a všichni ti, kteří mě formovali a dnes už tu se mnou bohužel nejsou, mají své místo.

Smrtí dědy tak naše rodina zažila další šok. Byla to rána, na kterou jsme sice byli původně připraveni, ale s tím, jak se dědův zdravotní stav lepšil, začal u nás převládat mírný optimismus.  Proto to bylo tak těžké. Jako by nám děda umřel dvakrát. Jako by nám nějaká vyšší moc dala možnost se s dědou rozloučit nebo nám naopak chtěla srazit hřbet ještě více dolů.

Smrt patří do našich životů, ať už to chceme, nebo ne. Poučuje nás o nás samých. Je to zrcadlo našich činů, je to motor, jenž nás pohání kupředu. Mně nezbývá nic jiného než poděkovat za to, že jsem měl tu výsadu dědu poznat. Že jsem s ním mohl jako dítě blbnout v bazénu, že jsem mohl s dědou opravovat elektronické přístroje. Díky za všechno to, co mě děda naučil a děkuji i za to, co jsem mohl naopak naučit já jeho. Naše duše nechť jsou navěky propojené a já pevně doufám, že jsme tě, dědo, byli společně s bratrem dobrými vnuky. Vždy jsme se o to snažili tak, jak jsme jen dovedli.    

Svět dědu nezná stejně jako nezná mě nebo vás. Pokud někdy budu mít vlastní děti, budu jim o dědovi vyprávět, ale i tak lze předpokládat, že je moje vyprávění nebude zajímat. Budou mít své problémy a strasti a je to tak dobře. To je příroda. To je ta podstata, která nás obklopuje. Jsme jen nepatrné kapky v nekonečném oceánu vesmíru. Vyzývám vás ale nyní k něčemu jinému – vzpomínejte na ty, kteří pro vás byli důležití, ale už tu s námi nejsou. Vzpomeňte na to dobré i nedobré, co vám do života přinesli. Nebuďme lhostejní ke smrti.

Patří do podstaty člověka uctívat své mrtvé a připomínat si je, dokud on sám je naživu. Však první rituály pohřbu se objevovaly už v dobách, kdy jsme byli ještě chlupaté opice. Je úžasné na sobě pozorovat, jak se tváří tvář smrti vynoří na světlo světa to, co je skutečně podstatné. Veškeré problémy související s kariérou, penězi a budoucností jdou stranou. Rodina je základ všeho. Bez ní nelze najít v životě štěstí. To vědomí, že vás má nikdo bezpodmínečně rád, je totiž oázou klidu v poušti toho chaotického nesmyslu, kterému říkáme lidská společnost. Nepachtěme se za každou cenu za úspěchy nebo neztrácejme naopak vlastní životy děláním neužitečných věcí uspokojující pouze naše ego. Uvědomujme si, že náš život je propojený i s životy mnoha jiných lidí, ať už jsou právě na zemi, nebo kdesi v nebi.

Zapalme svíčku jako akt vzpomínky. Ne za mého dědu. Za něj svíčku zapálím já a budu na něj vzpomínat, i když to bude ještě nějaký čas bolet. Jsem si ale jistý, že se časem budu při vzpomínkách na něj jen usmívat. Na to, jaký to byl skvělý kutil a koumák s dětskou duší, kterou si v sobě udržel 73 let. Zapalte svíčku za své zesnulé a vzpomínejte na to, co znamenali oni pro vás. Vždyť uvědomujete-li si to, či nikoliv, místo ve vašem srdci mají navždy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.